Jdi na obsah Jdi na menu

Příliš tenkej led

Příliš tenkej led

Tenkej led jsem začala psát někdy v roce 2002-03, napsala jsem prvních dvacet stránek a odložila k ledu. Jednak jsem potřebovala pauzu, nějak na mne přišla únava a jednak mi paní nakladatelka v roce 2004 slíbila, že rukopisy Zasloužíš si smrt a Nářek ze tmy výjdou, dostala jsem na oba smlouvy a pracovala na korektůrách. A že toho bylo! Opět jsem se mořila s pasážemi v prvním rukopisu a s doslovem ve druhém rukopisu. Opravy byly nezáživné, otravné a postupovaly pomalu. K tenkému ledu jsem se dostávala průběžně tím způsobem, že jsem napsala dvě stránky, pak měsíc nic, pak zase dvě stránky, pak týden nic a pak jsem několik odstavců smazala atd. Hlavní hrdinka měla být Dita a taky tenkej led začínal jejím vyprávěním. Až když jsem měla asi třicet stran mne napadlo, udělat z vyprávění deník a vytvořit sestru Lucii, která si ten Dity deník čte, a že Dita tedy bude mrtvá. Prostě už jsem se nebála více postav, více charakterů. Příběh jsem krásně zamotala a postupně rozmotávala. Hodně nápadů přicházelo průběžně, takže třeba postavu švagrové Saši jsem udělala trochu významnější až když jsem potřebovala, aby se celá rodina někde sešla pod jednou střechou. Takže jsem se vrátila na začátek a kam to šlo jsem postavu Saši připsala. Přidělala jsem si tím spoustu práce... ale to mi zůstalo, teď to dělám taky. Asi je to nechutí si příběh dopředu rozvrhnout. Baví mne "hodit klubíčko" a jít za ním, sledovat ho, protože nevím kde bude konec. Kdybych si napsala osnovu příběhu od A do Z a věděla jak dopadne celý závěr, neměla bych trpělivost se hrabat na konec, cesta by se stala nezajímavou a předvídatelnou... (Prosím to přirovnání "psaní" k hození klubíčka není z mojí hlavy, ale z jedné úžasné knížky od S. Kinga)

V roce 2005 jsem se konečně dočkala a vyšla mi první knížka(jestli jste si to spočítali, tak vyšla 6-7 let po dopsánía za půl roku na to druhá. Byl to krásný pocit držet svoje myšlenky a svoji fantazii takhle "zhmotnělou" do knihy a podělit se s kamarády a se známými. Byla jsem šťastná, že se mi to podařilo. Bohužel k mojí povaze trochu patří - ne snad spánek na vavřínech- ale spíš bych to nazvala: území již bylo dobyto Chtěla jsem knihu, a měla jsem dvě. Vrátka se mi otevřela, dokázala jsem si, že to dokážu a to nadšení a ctižádost jakoby opadla. Takže co dál. Děti povyrostly, byly jim skoro čtyři, Mařenka chodila do první třídy, najednou bylo méně času a velký rozptyl myšlenek, které jsem dříve soustředila jen na psaní a vymýšlení pokračování. Ale protože psaní je opravdu láska a člověk když jednou začne, nemůže přestat, nakonec jsem Tenkej led dodělala. Kvaltovala jsem v době, kdy dvočata začala chodit do školky a já neměla práci. Ideální příležitost neuklízet, nic nedělat a jen psát a psát, opravovat a opravovat. V roce 2006 pak vyšel Tenkej led. A já jsem nastoupila do krásného a náročného zaměstnání a byla přesvědčená, že tři děti, tři knihy a nikdy už nic nenapíšu... Zároveň jsem ale psala pořád... Rozepsala jsem příběh o dívkách, které našly mast staré čarodějnice Gruly v přírodopisném kabinetě. Rozepsala jsem příběh ženy, která má rozestavěný dům s hypotékou, manžel se s ní rozvedl a městem obchází vrah... který... to neprozradím, dobrý námět... A také jsem rozepsala Hlídej si svou holčičku